Proutkaření – historie

Z historie proutkaření a virgule

Proutkaření má velmi starou tradici. Mnoho senzibilů (proutkařů) využívá své schopnosti k hledání někoho, nebo něčeho, (geoanomálních zón, vody, nerostů, atp.) Děje se tak pomocí kyvadla, pružiny, proutku, vlaštovky, tzv. eldrátů atp.) To je poměrně běžné – obtížnější je hledat bez přímého kontaktu (zprostředkovaně). Obtížné je hledání pohřešovaných osob, ukradených automobilů, rozličných ztracených předmětů. Dá se říci, že nejvíce provozovanou záležitostí je vyhledávání podzemních vodních zdrojů. Zdá se však také, že je to relativně nejsnadnější disciplina než všechny vedle ní jmenované. Zdání však klame. Až tak jednoduché to zase není. Ale o tom až někdy jindy. Podívejme se nyní zpět, do historie lidstva, proutkaření a virgule i když jenom útržkovitě a takříkajíc na skok. V článku, určeném pro časopis, to ani jinak nejde.

V jihovýchodní Libyi existují v jeskyních v Tassili obrázky ukazující skupinu lidí která pozoruje osobu při práci s rozvětvenou hůlkou. Obrázky jsou staré 8 000 let.

500 let před naším letopočtem Herodotus popsal proutkaření Skythů s vrbovými proutky. Existuje však také pověst o královně ze Sáby, která brala do své družiny, kdykoliv cestovala za Šalamounem, proutkaře. Ti měli hledat vodu a zlato.

Starý zákon a Mojžíš
O „věšteckých prutech“ je i několikrát zmínka ve Starém zákoně na příklad ve čtvrté knize Mojžíšově XX: 8-11. Mojžíš údajně udeřil dvakrát do skály svým prutem (holí) a skála vydala dostatek vody nejen pro Mojžíšův lid, ale také jeho dobytek. Více se zpravidla v literatuře zabývající se proutkařením neuvádí. Je však ještě třeba poznamenat, že Mojžíš byl po tolikaletém putování za zemí zaslíbenou již poněkud unaven a netrpělivý. Proto svým prutem (holí) o skálu dvakráte udeřil a ne ho k ní jen přiložil, jak měl správně učinit. Do země zaslíbené pak v podstatě nikdy se svým lidem nedoputoval. Je to jakési alegorické znázornění potřeby trpělivosti v jakémkoliv konání, v proutkaření obzvláště.

Mojžíšova hůl se stala základem všech pozdějších, starověkých i novověkých představ o schopnosti, lépe řečeno tehdejším jazykem moci, vyčarovat z holé země proutkem vodní zdroje. Prakticky všechny knihy o historii kouzelného proutku začínají již zmíněným účinkem Mojžíšovy hole. V podrobném rozboru bychom se dostali díky Mojžíšově holi i daleko na východ, kde se tento článek řetězu objevuje v různých podobách a rozmanitých představách tamních, dřívějších i současných národů (Skythů, Tatarů, Číňanů, Indů, Peršanů), o věštění proutkem (rhabdomancii). Židé podle bible věštili i z prutů hozených na zem.

Písemné zmínky v dílech různých autorů
Mojžíšova hůl tak bývá všemi, co psali o historii proutku, přirovnávána k Hermově a Merkuriově hadí holi, se kterou byli oba tito bohové jak Řeky, tak i Římany, zobrazováni. Stylizace hadího těla se objevuje i na kyvadlech.
Podle Kallimacha vykouzlila Rhea ze skály úhozem prutu vodní pramen. V Euripidově hře, v reji bakchantek, vyčaruje ověnčená hůl thyrsos svěží vodní pramen. Atalante pak na lovu hasí žízeň pramenem, který, se vyřinul ze skály, když na ni Atalante udeřila. Podobně jako báje a pověsti řecké mytologie, vypravují i středověké legendy o světcích, vyvolávajících vodní prameny ze země pomocí větve. Na příklad staroněmecký básník Konrad von Würzburg v jedné ze svých básní velebí Pannu Marii nadšenými slovy, přirovnávaje ji k prutu Mojžíšovu (wünschelgerte), kterým byla ze skály v poušti vyčarována voda. Je mnoho dalších děl, která podobné příklady uvádějí. Nelze je zde uvést všechna, ale alespoň za zmínku určitě stojí největší německý středověký epos, „Píseň o Niebelunzích“ .
A tak měli staří Římané hledače studní (aguileges), kteří podle Plinia usuzovali prutem rozsochatým podle rostlin a keřů, že pod nimi v zemi proudí voda. (Historia naturalis XXXI.3.27). Řekové měli hydroskopy a nutno poznamenat, že tento název zdomácněl ve středověku pro hledače vody. V Rostlinstvu pak jeho autor Sobotka upozorňuje na to, že hledání pramenů pomocí prutů se vyskytuje již u Etrusků. Juturna, vodní víla, byla zobrazována s proutkem v ruce. Rovněž tak starořímský bůh Janus bývá zpravidla zobrazen s holí v ruce. Ovidius o něm vypravuje, jak zachránil Řím pramenem, který se vyřinul z místa, do kterého předtím udeřil holí. Ještě v 11. století popisuje Albricus tohoto boha při tom, jak tluče holí do skály, odkud vytryskla voda stejně tak, jak se to podařilo Mojžíšovi. Boha Merkura připomínal ve středověku odborný název proutku virga mercurialis i návod k tomu, kdy je nejvhodnější proutek uříznout. Doporučovalo se, aby proutkař řezal proutek toho měsíce, kdy vládne planeta Merkur. (Praetorius, Gazophylici gaudium, d.i. ein Ausband von Wünschelruten, Leipzig,1667).
Prvním spisovatelem, který zaznamenal na sklonku 15.stol. zprávy o používání proutku čarovného, byl známý alchymista, benediktin, Basilius Valentinus. Ve své knize „Poslední testament“ vydané ve Štrasburku v roce 1651 a 1676 v kapitole 22-28 píše o sedmi druzích prutů, lískových a jiných, řezaných v různých postaveních hvězd dle astrologie, tedy pod domnělými účinky hvězd a souhvězdí. Popisuje i kovovou virguli v různých provedeních, vhodných pro hledání různých druhů rud. Píše i o tom, s jakou úctou nosili havíři proutek za pasem, anebo v kapucích hornické hazuky. (Hildebrant, Der Alchemist Basilius Valentinus, Zerbst, 1876., H. Vintler, O pověrách s virgulí, Pluemen der Tugent (Ebermann, Zeitschrift Ver. Für Volkskunde 1913, str.127).
Kuhn ve své knize o původu ohně (Herabkunft des Feuers 211) se snaží dokázat, že středověký proutek čarovný má obdobu ve zkazkách staroindických o kouzelném prutu, jehož účinek přirovnává k proutku (Wünschelrute) v Germánských bájích.
V roce 1909 popisuje v časopise Kosmos francouzský vikář (jméno mi není známo), způsob hledání kovů a vody za pomoci kyvadla v Číně. Ale o tomto až poněkud později.

Proutek, neboli virgule
Odkud se vlastně vzal název virgule? Z latinského středověkého slova virgula (proutek). Připomínala se tak známá hůl římského boha Mercuria a pod různými názvy pak i čarovná moc proutku. A tak existoval virgula divina (proutek věštebný), virgula metalloscopica (proutek nalézající kovy), virgula mercurialis (proutek Merkuriův).

Němci pojmenovali virguli domácími názvy, které zcela zjevně naznačovaly, že jde o proutek čarodějný, věštebný, který „bije“, sklání se, chvěje, odpovídá na otázky sklonem, ukazuje skryté poklady a rudná ložiska, zlato, stříbro, drahokamy a kde pod zemí leží poklad. A nejenom to, byl to také proutek, který získává štěstí a bohatství: (Vünshcilligerta, Wünschelgerte, Wünschelrute, Wünschelris, Zauberrute, Wickerrute, Schlagrute, Springrute, Fragerute, Zeigrute, Bergrute, Feuerrute, Glückrute). Ve Francii se pak vžil název vergette, baguette divinatoire (prut, proutek věštebný). Později se vžívá i název naznačující, že se jedná o proutek odkrývající podzemní bohatství, zejména vodu, révélateur. V Normandii se ustálil výraz Aronův prut, ve Švédsku Slagruta, v Dánsku Önskeguist. V Anglii přiznají proutku jeho názvem čarovnou, či věšteckou moc: the divining rod, forked divined rod. Později jeho název připomíná jeho účel při hledání podobně jako ve Francii, – (finding stick). Není bez zajímavosti, že se v 18. století po západní Evropě rozšířil název proutku „Jakub“ podle proslulého francouzského proutkaře Jakuba Aymara. Lužičtí Srbové pokřtili virguli nazývanou vlivem německého názvu Wunšelruta, jménem „Mathes“. Při hledání pokladu se používala různá zaklínadla k tomu, aby poklad byl nalezen a tak byla virgule „Zaklínači pokladů“ nazývána jménem některého ze svatých tří králů: Kašpar, Melichar či Baltazar. V Čechách se v lidovém podání od 16. století používal název převzatý z latiny – virgule (na Slovensku virhule, místy virguĺa). V zaklínacích knížkách českých z 18. století je virgule nazývána rafikou, holí Kryštofovou, Kryštofkou, (podle patrona pokladů sv.Kryštofa). V 19. století se v Čechách vžil jak v lidovém podání, tak i v literatuře název proutek a odvozeniny: proutkař (Rutengänger), proutkaření (hledání proutkem). Na sklonku 20. století se začal používat (především v odborných kruzích) i výraz telestét (proutkař), telestézie (proutkařina), telestétické práce (proutkařské práce).

Náboženství, víra, proutkařství a proutek
Pruty, nebo jinak řečeno proutkaření, bylo ve Starém zákoně uznáno přijatelným pouze tehdy, když bylo použito při práci pro Boha. Tehdy měl proutek asi takový význam, jako dnes biskupská hůl nebo kouzelná hůlka čaroděje.

Katolická církev všechny druhy věštění zakázala a proto bylo proutkaření po mnoho let považováno za práci ďábla. V roce 1690 byli studnaři dokonce vyloučeni z církve a jejich „čarodějnická“ činnost zakazována s pohrůžkami od světské moci pro domnělé spolky s ďáblem. Jedním z velkých bojovníků proti proutkařům byl kanovník Le Brun z Grenoblu. Ten tehdy vyhledal sedláka, tehdy proslulého proutkaře Jakuba Aymara. A i když se přesvědčil o jeho vynikajících výsledcích, prohlásil tyto za šalbu satanovu. Toto zaslechla dívka jménem Olliva, která rovněž uměla s proutkem zacházet. Dovedla prý za pomoci proutku rozeznat v hromádce kostí lidské od zvířecích a u lidských pak určit zda jde či nejde o ostatky svatých. Zmínila se o tom Le Brunovi a litovala při tom svého hříchu a Brunovi slíbila, že již proutkařit nebude. Aby již neměla co do činění se satanem, šla k Brunovi ke zpovědi a k přijímání těla páně. Potom zkusili, zda má satan na ni ještě vliv. Rozhodili po zahradě kousky kovů a dívka procházela zahradu s proutkem. Ten se však ani nepohnul. Položili před ní kusy kovu tak, aby je viděla a proutek byl opět bez pohybu Přivedli ji ke studni, kde se dříve (před zpovědí a přijímáním těla páně) proutek skláněl a zase nic. Ani se nepohnul. Kanovník i dívka byli přesvědčeni, že ďáblovu moc zlomili. Samozřejmě, že nehybnost proutku byla způsobena pochybovačností a pevnou důvěrou dívky v Boží ochranu proti pohybům proutku, zaviněných ďábelskou mocí.

Dalším z řady církevních bojovníků proti proutkaření se stal (později velmi známý), Theophilus Albinus. Bylo to především díky jeho knize ťDas entlarvete Idolum der WünschelruteŤ, Dresden 1704. Kniha brojí především proti Zeidlerově knize (Kurtze Verheidigung der natürlichen Bewegung und rechten Gebrauchs der Wünschelruthe, Frankfurt, Leipzig 1705) a obrázkům v ní uvedených. Titulní list Albinovy knihy zobrazuje spisovatele v okamžiku, kdy strhnul proutkařovu škrabošku a pod ní se šklebí ďábelský obličej. Proutkař se tak rázem mění ve lstivého ďábla, který lidi šálí sliby, co zázračný proutek umí ukázat, či uhodnout.
Je zajímavé, že sám Martin Luther prohlásil proutkaření za smrtelný hřích a dokonce ho zahrnul do činností, které porušují první přikázání. Zajímavé je to zejména proto, že Luther byl syn horníka a musel si být velmi dobře vědom toho, že havíři virguli běžně používali. V 16. století se pravidelně využívalo virgulí v německých dolech.

Virgule a proutkařství v hornictví
V této části článku bych se chtěl zabývat obdobím zahrnujícím 16. a 17. století a především autory, kteří se v té době snažili alespoň o nějaký popis práce proutkaře anebo způsobu držení virgule. Nemělo by totiž smysl vypočítávat nekonečnou řadu spisovatelů, kteří v té době psali o proutku příznivě či nepříznivě. Jedná se o teology, mineralogy, fyziky a chemiky. Dnes, anebo už i dříve vydané bibliografie knih a článků o proutku a proutkaření by zcela určitě utvořily samy o sobě zvláštní knihovnu. A tak zde uvedu alespoň ty, jejichž popis práce proutkaře a vysvětlení pohybu virgule se vždy nějakým způsobem dotýká i soudobého, všeobecného názoru na tento jev.
Zmínky o výklad jevu proutkaření a pohybu virgule jsou patrné již v dílech Paracelsových (1493 až 1551). Ten je totiž přesvědčen o tom, že jen pevná důvěra proutkařova jest vlastně onou pružinou, která způsobuje pohyb proutku, tedy virgule. Paracelsus je přesvědčen (jak rozvádí jeho názory Aldrovandus ve výkladu o proutku), že některé kovy mají vzájemné sympatie k některým stromům. Dokazuje, že hledání proutkem bylo rozšířeno jak havíři poctivými tak i podvodníky. Paracelsus však nevěří pohádkovým pověstem o „Zázračném“ proutku a jeho výkonu. Píše o něm spíše jako o pověře, kterou zatracuje. Jak již bylo uvedeno, soudí, že jen síla lidské vůle řídí pohyby proutku a často pak to bývá zlá lidská vůle, se snahou o zřejmý podvod. Všem možným vybájeným hornickým pohádkám o kouzelné moci lískového proutku prostě nevěří. Dá se říci, že právě v Paracelsových popisech se bezděky ozývají i současné názory teoretiků a praktikujících proutkařů. Jsou totiž v převážné většině přesvědčeni o tom, že tam, kde není psychický základ, tedy pevná, nezlomná důvěra a silná vůle proutkaře, tam proutek – tedy virgule, nefunguje.

Jean le Bon pozoroval ve své době zvyky a postupy při proutkaření. Některé z podrobností které zapsal, neuvádí ani Agricola. S největší pravděpodobností je proutkaři z oblasti Krušných hor v Sasku a v Čechách prostě neznali. Na příklad je Jeanem le Bonem uváděno: Kdo jdeš hledati ložiska žíly rudné v dolech, vezmi vidličkovitý výhonek lískový roční. Neměj železného nástroje při sobě. Odlož peníze a skvosty zlaté nebo stříbrné. Oblek měj volný, neutažený. Vezmi do obou rukou hůlku kouzelnou, mezi oba ukazováčky, sevři pak pěsti. Takto jsa připraven, procházej volně prostorem, kde hledáš. Vstoupíš-li na místo, kde pod zemí jest ruda, čarovná hůlka začne se náhle chvěti, nahýbá se a točí.
Spis Athanasia Kirchera (1601-1680) o magnetismu (De arte magnetica, Romae, 1654), poněkud změnil dosavadní názory na pohyb virgule. Kircher totiž jako první vyslovil dohad, že pohyby virgule se dějí díky fyzikálně -mechanickým podnětům. Podle Kirchera vystupují z vody a kovů výpary (vapor exhalatio metallica), spojují se s výpary z větví a listů a množí se kolem prutu, až poznenáhlu prut vahou se sklání nebo vztyčuje.

Kircher také popisuje, jak viděl proutkaře provádět svou práci v Německu: Vezme studnař výhonek lísky, zcela rovný, hladký, bez suků, rozpoltí ve dvě stejné délky. Vydlabe na konci jedné malou prohlubeň, zářez, a sřízne konce druhé přesně tak, aby do zářezu prvé polovice úplně zapadal. Nyní nese „hůlku čarodějnou“ obloukovitě před sebou a drží mezi oběma ukazováčky proti sobě. Když přejde prameny vodní, nebo ložiska rudy kovové, oba konce se pohybují a sklánějí.
Jiný způsob viděl Kircher pouze u několika málo lidí, kteří se vyhledáváním vodních zdrojů živili. Popis je následující: Vezmou dlouhý výhonek lískový, neb i z jiných stromků, úplně rovný a hladký. Oba konce drží obloukovitě zahnuté. V tom okamžiku, kdy přejdou prameny vodní, výhonek se rozechvěje, obrací se a otáčí obloukem k zemi. Nikoliv každému člověku jest dána schopnost skláněti hůlku divotvornou nad vodami, kovy, věcmi ukradenými, zakopanými, nad zločinci a vrahy. Stávalo se často, že i nezdar nebyl výjimkou. Někdy se i stávalo, že osoba ovládající proutek, najednou tuto schopnost ztratila a znovu nabyla. Dost obšírně o tomto jevu píše ve svém spise jezuita Schott: Nemohou všichni mluviti s virgulí a také „nebije“ vždy proutek i téže osobě stejně. Jisto však prý jest, že zdar pohybu proutku vychází toliko z tělesného organizmu proutkařova. Kdyby závisel zdar na hůlce, nebylo by třeba lidské ruky. Mohla by hůlka viseti volně na čepu jako jehla magnetická a pak jistě by se neskláněla nad vodami a nad ložisky kovovými.
Ve Francii r. 1640 jako první popisuje „hůlku kouzelnou“ baron Beausoleil a doporučuje ji hledačům pramenů. V roce 1674 jezuita Dechalles popisuje podrobně vyhledávání vody tímto kouzlem, jak uvádí pod vlivem Agricoly. V této době se některé oblasti podle tohoto svědka honosily zvláštním druhem lidí, nazývaných „pramenáři“ („studnaři“). O tom, jak se k nim později zachovala církev a světská moc, jsme si již přečetli dříve.
Jan Malus, který prozkoumal na sklonku 16. století Pyreneje po stránce hornické, pevně důvěřoval v kouzlo čarovného proutku. Ve své knize o Pyrenejích píše, že: Odedávna hledají v Německu a v Čechách lískovým prutem uříznutým v určité roční době, v určité hodině, se zaklínadly, kde jest v útrobách země voda a ruda. Zachoval se tak jeden z nejvzácnějších dokladů o používání virgule v českém hornictví z konce 16.století.
Vraťme se však ještě ke Kircherovi. Jeho teorie o pohybu proutku díky fyzikálně – mechanickým podnětům byla poněkud zastíněna novou teorií, založenou na atomových částicích (Gassendi). Vallemont totiž ve své knize o tajné fyzice (Physigue occulte ou Traité de la bagnete divinatoire, Paris, 1693; německý překlad: M.Wille, Der heimliche und unerforschliche Naturkündiger oder Akkurate Beschreibung von der Wünschelruthe, Nürnberg, 1694) dokazoval, že z podzemních vod a kovů vystupuje hejno drobných neviditelných částiček, atomů, tělísek (corpuscules), nebo ve smyslu Cartesiovy nauky drobounkých „dušiček“, oživujících ložiska rud a skryté poklady. Hemží se kolem prutu, vnikají do prutu a silou přitažlivosti rozněcují pohyby. Vallemontova teorie narazila na tuhý odpor a potíral ji zejména kanovník z Grenoblu Le Brun.
Nejstarším literárním dokladem o užívání virgulí ke zjišťování rudných žil na počátku 15. století v Čechách je Agricolovo dílo: „De re matallica libri XII.“ – vydané v Basileji v roce 1556, rok po jeho smrti. Právě proto, že se jedná o nejstarší literární doklad o proutkaření v Čechách, budu věnovat stěžejní část článku jeho osobnosti a dílu.

Dovolte mi tedy, abych Vás touto cestou seznámil se životem a dílem významného učence 16. století Georgia Agricoly. Georgius Agricola – vlastním jménem Georg Bauer se narodil 24.3.1494 v Hluchově (Glauchau) v Sasku. Tehdy byl Hluchov hlavním městem tehdejšího hrabství Schönburnského. Jako spisovatel překládal své německé příjmení Bauer do latiny a je tedy dnes všeobecně znám jako Agricola.
V němčině znamená Bauer – v prvním významu slova sedlák, anebo Bauer /s – rolník, ve druhém významu pak pěšec, pión v šachu či spodek anebo kluk v kartách (koncovka r), v dalším a tedy již třetím významu slova Bauer /s – klec na ptáky.
O jeho rodině a nejútlejším mládí není mnoho známo, protože Hluchov několikráte vyhořel a mnoho listin tak bylo zničeno. Agricola chodil do školy nejspíše v Hluchově, pak ve Cvikově a svá studia ukončil až na univerzitě v Lipsku, kde studoval filozofii a filologii. Po třech a půl letech učení se stal učitelem řečtiny a hebrejštiny na městské škole ve Cvikově (Zwikau) kde napsal své první dílo „Libellus de prima ae simplici institutione grammatica“ – malou latinskou gramatiku která vychází v roce 1520. Po dvou létech přichází do Lipska, kde působí jako lektor profesora Petra Mosellánského a zabývá se tu i lékařstvím. Kolem roku 1522 napsal dvě teologická pojednání. Když pak roku 1524 Mosellanus umírá, odchází Agricola do Itálie kde se zajímá především o lékařství a přírodní vědy. V roce 1526 je opět v Německu a za rok potom je již v Jáchymově, kde vlastně pobývá proto, že chce pěstovati přírodovědecké znalosti o kovech a jejich sloučeninách a poznat možnosti jejich použití v lékařské praxi. Proto prý se usadil v rudnaté krajině, jíž bylo vlastně okolí Jáchymova.
Dá se říci, že jediné hornictví mělo tehdy tu zásluhu, že styk středověkého člověka s přírodou byl těsnější. Hornictví bylo stále připraveno poskytnout bohatý zdroj hlubšího poznání přírody a její nerostné říše. Je tedy také nutno poznamenat, že hornictví a hutnictví, prováděné prakticky, „započalo se v době Agricolově pěstovati odborně“.
Agricola byl nadán dobrou pozorovací schopností a představivostí. Jeho síla spočívala v klidné, pilné práci. Byl neobyčejně všestranný. Jeho spisy se týkají teologie, filologie, politiky a lékařství, ale hlavně mineralogie. Nejdůležitější z nich je pak dílo o hornictví a hutnictví – „DE RE METALLICA LIBRI XII“. Zmíněnou knihu napsal v Jáchymově, kde byl po určitou dobu i lékařem. Kniha byla ve svém pohledu encyklopedická a stala se normovou učebnicí o dolování po dobu nejméně jednoho století. Byla jí přikládána taková důležitost, že její výtisky byly v kostelích spolu s biblí a kněží z nich havířům četli. Toto hlavní dílo Agricolovo vyšlo z tiskařského lisu roku 1556 v březnu u Jeronýma Frobena a Mikuláše Episcopia – čtyři měsíce po Agricolově smrti. Za rok pak vychází německý překlad Bechiův. Nutno poznamenat, že toto dílo vychází ve starší době několikrát latinsky, německy, jednou italsky a v minulém století tedy dvacátém, v anglickém překladu pozdějšího prezidenta Spojených států Herberta Clarka Hoovera a jeho choti Lou Henry Hooverové a znovu pak německy péčí Agricolovy společnosti při Německém muzeu. K těmto vydáním připojila Matice hornicko-hutnická překlad český v roce 1933. Všechna vydání předchozí a překlady taktéž, byly vytištěny ve velkém foliovém formátu originálu. První české vydání má formát menší a tak jsou obrázky latinského originálu zmenšeny na tři čtvrtiny. Hlavně proto, že se tak kniha stala lacinější a její cena pak byla přístupná nejširšímu okruhu zájemců. První vydání vytiskla hornicko-hutnická knihtiskárna PROMETHEUS. Obrázky reprodukoval z latinského vydání v roce 1556 Buchar a Hrdina. Celkem toto dílo obsahuje 273 obrázků. Prvních osm knih latinského originálu přeložil profesor PhDr. Bohuslav Ježek za pomoci svého syna JUDr. Bohuslava Ježka. Poslední čtyři knihy o hutnictví přeložil pak Ing. Josef Hummel.
V tomto svém díle popisuje Agricola hornictví a hutnictví tak, jak je poznal v krušnohorské stříbrné metropoli – Jáchymově v Království Českém. V tomtéž Jáchymově, kde se razily první Šlikovské tolary a kde pak již roku 1716 byla založena první hornická a hutnická škola na světě.
Zmínil jsem se o tom, že se Agricola zdržel nějaký čas v Itálii kde studiem v Bologni, Benátkách a Ferraře získal doktorát medicíny a po svém návratu do vlasti byl městským lékařem v Jáchymově a později i purkmistrem v Saské Kamenici, bývalém Karl-Marx-Stadtu, dnešním Chemnitz. Vedle svého lékařského povolání se věnoval v Krušnohoří studiu a zkoumání nerostů a hornin. Jeho zájem plynul především z toho, že mnoho nerostů a rud se v 16. století užívalo k přípravě různých léků. Agricolovo dílo je spjato s rozvojem hornictví na Jáchymovsku, s rozvojem samotného Jáchymova coby města a tedy i nerozlučně spjat i s osudy hrabat Schlicků. Historie oněch let rodícího se humanismu, bojů mezi šlechtou a městy, šlechtou a panovníkem, oněch let stoupajícího útlaku poddaných a prvních selských a hornických bouří je mimořádně zajímavá a poučná i pro současnost.
Agricolovo dílo je důkazem osobního vědeckého zájmu, píle a vytrvalosti. Důkazem toho, že vzdělanost a zájem obrozeneckých vědců se neomezila pouze na jediný obor, ale obsáhla i řadu dalších věd.
I když byl Agricola městským lékařem v Jáchymově a lékařský diplom získal v Itálii, napsal pouze jedinou práci z lékařského oboru „DE PESTE LIBRI TRES“ (celkem třikrát vydanou). Píše v ní o nemocech, jejich jménech, průběhu a lécích.
Ale vraťme se zpět k jeho nejdůležitějšímu dílu. S přípravami k této práci začal Agricola již brzy po svém příchodu do Jáchymova – sbírá praktické zkušenosti z hornictví, činí si poznámky. Je možno říci, že „Dvanáctero knih o hornictví a hutnictví“ je výsledkem Agricolovy více než dvacetileté práce. Kniha obsahuje 273 dřevorytů a kromě toho i množství jednoduchých obrázků. Podílela se na nich řada umělců. Mezi nimi kreslíř a básník Jan Rudolf Manuel Deutsch (monogram RMD s dýkou), Zachariáš Specklin (značka ZS) a Basilio Weffring nebo Wehring – v polovině 16. století jáchymovský měšťan.
Povězme si však ještě něco o Agricolově životu. Byl dvakrát ženatý, měl několik dětí, které mu však pravděpodobně záhy zemřely. Činný byl i na poli praktickém, neboť byl vícekrát zvolen purkmistrem v Saské Kamenici, dnešním Chemnitz. Vévoda Moric Saský ho pověřoval i diplomatickými úlohami.
V tehdejších nábožensky rušných dobách zůstal Agricola věren církvi katolické přesto, že byl nakloněn některým reformačním ideám. To všechno k němu doléhalo jenom jako vzdálený ohlas. Zůstává ve svém jádru vždy věrný své vědecké práci, své nerostné říši a oblíbenému hornictví a hutnictví. Toto vše si vyžaduje znalost nerostů a tu používal při každé příležitosti k tomu, aby obohatil svou sbírku, která byla v té době zřejmě největší a nejkrásnější sbírkou minerálů na světě. Zdrojem mu byly předně Jáchymovské jámy, ale také jeho čilý vědecký styk s cizinou. Ve věnování k „DE NATURA FOSSILIUM“ sám Agricola píše, že je nucen doplňovat svou sbírku nerostů a minerálů ze všech krajin Německa, nýbrž i ze všech evropských dolů a také z Asie a Afriky. V tom mu byli nápomocni horníci, učenci i kupci.
Pokud se týče soukromých poměrů, je známo, že vynakládal mnoho peněz na své práce a trpěl proto na sklonku svého života i nouzí. Zemřel 21. listopadu r.1555 v Kamenici, aniž byl dříve déle nemocen. Jako katolíkovi odepřel mu kamenický pastor pohřeb, takže byl pohřben v zámecké kapli v Zeitzu.
Agricolovo dílo mělo největší význam pro hornictví a hutnictví dvou století, neboť hornictví, hutnictví a příbuzná odvětví technická jakoby ustrnuly na výši, ve které je Agricola poznal a popsal. A tak v tomto oboru zůstalo jeho dílo nepřekonáno až do konce 18. století, třebaže mineralogie, jejímž tvůrcem se stal, učinila brzy nato velké pokroky. Agricola ukázal novou cestu nazírání na anorganickou přírodu, oprostil ji od neplodných úvah školských a obrátil pozornost k exaktnímu pozorování a samostatnému bádání.
Ještě jednou opakuji: – Agricolovo dílo mělo největší význam pro hornictví a hutnictví dvou století. Dvanáct knih o hornictví a hutnictví bylo až do 18. století používanou učebnicí těchto nauk a neztratilo jako základní spis o hornictví a hutnictví určitého významu ani dnes, čemuž nasvědčuje to, že ještě ve 20. století vycházejí tři vydání. Anglické, německé, české v roce 1933 a poslední, opět české v roce 1985. Tedy vlastně čtyři vydání.
Řekl jsem, že Agricolovo dílo má určitý význam i dnes a dodávám, že plným právem. Vždyť budu-li citovat 1. až 3. odstavec Knihy první, str.1. a 2., sami mi to potvrdíte.

DE RE METALLICA LIBRI XII LIBRI I (Str.1 a 2. * Odst.1. – 3.)
Mnozí myslí, že jest hornictví něco náhodného a nečistá práce, a vůbec zaměstnání toho druhu, které si vyžaduje více tělesné námahy než umění. Mně však, uvažuji-li dobře jeho části, zdá se, že věc se má zcela jinak. Neboť horník musí býti svého umění dokonale znalý tak, aby ihned věděl, která hora, který kopec nebo která údolní nebo rovinná poloha výhodněji by mohla býti kopána, nebo, má-li se zříci kopání. Pak musí znáti žíly, žilky a vrstvy skal. Dále musí důkladně poznati mnoho různých druhů zemin, roztoků, drahokamů, kamenů, mramorů, hornin, kovů a sloučenin; konečně má rozuměti každému způsobu prací podzemních. Posléze by měl znáti umění, jak různé látky zkoušeti a připravovati k tavení, kteréž samo jest nadmíru různotvaré. Neboť jiného umění si vyžaduje zlato a stříbro, jiného měď, jiného rtuť jiného železo, jiného olovo a v něm samém jiného umění vyžaduje olovo bílé (cín), šedé (vizmut) a černé (olovo). Přes to, že by se mohlo zdáti, že dovednost roztoky vařením učiniti hustými nesouvisí s hornictvím, přec jest tomu tak, poněvadž tytéž roztoky se vykopávají v zemi ztuhlé nebo se vystavují z některých druhů hornin nebo kamenů, které havíři vykopávají, a z nichž některé obsahují rudy, od kterých nemají být oddělovány. A toto vaření opět není jednoduché, neboť jiné je pro sůl, jiné pro zemní vosk.
Horník by měl kromě toho dobře rozuměti mnohému umění a vědě: především filosofii, aby znal vznik, příčiny a vlastnosti podzemních věcí, neboť pak nalezne snáze a pohodlněji vhodné žíly a z vyrubaných více vytěží. Za druhé by měl rozuměti medicině, aby se mohl starati o havíře a jiné dělníky, aby neupadli do nemocí, jimiž více než jiní lidé jsou tísněni; anebo jestliže onemocní, sám aby je mohl léčiti nebo o lékaře se postarati. Za třetí astronomii, aby znal světové strany a podle nich posuzoval směr žil. Za čtvrté musí znáti měřictví, aby mohl i měřiti, jak hluboko jest hloubiti šachtu, aby došla k štole, která k ní jest hnána, i aby uměl přesně vyměřiti hranice a meze každého dolu, zvláště ve hloubce. Pak musí znáti počtářství, aby mohl spočítati náklady na stroje a práce. Dále stavitelství, aby mohl různé stroje a konstrukce sám tvořiti, nebo spíše, aby jiným mohl vysvětliti, jak je sestrojiti. Konečně kreslení, aby uměl obrazy strojů nakresliti. A konečně budiž znalý práva, hlavně horního, aby nejen druhému ničeho neodňal, nýbrž aby ani sám ničeho nepříznivého nenesl a aby byl schopen i jiným v právních otázkách poraditi.
A také jest nezbytné, aby ten, komu se líbí určité vědy a nauky hornické a hutnické, četl tyto a jiné naše knihy bedlivě a pilně, nebo aby se radil o kterékoli věci se zkušenými horníky. Nalezne však málo jich zralých celé nauky. Vždyť obyčejně jeden se vyzná v kopání, jiný v rýžování, jiný jest si jist v tavení, v jiném tají se umění zeměměřičské, jiný pak důmyslně hotoví stroje a jiný konečně zná horní právo. Než my, byť jsme i neprošli dokonale vědou o nalézání rud a výrobě kovů, přec asi lidem snaživým přineseme značný prospěch k jejímu poznání. A tak přistupme k vytčenému úkolu.
Horník by měl kromě toho dobře rozuměti mnohému umění a vědě: především filosofii, aby znal vznik, příčiny a vlastnosti podzemních věcí, neboť pak nalezne snáze a pohodlněji vhodné žíly a z vyrubaných více vytěží.

Prospektorská činnost
Možná se mnohým z Vás, kteří se pročetli tímto článkem až do těchto míst bude zdát, že tyto řádky, ba i celé odstavce, do článku zabývajícího se historií proutkaření a virgule nepatří. Myslím si, že tomu tak v žádném případě není. Hornictví a havíři právě z uvedeného období rozvoje rudného hornictví v Čechách, přinesli se svou činností a výkonem různých profesí mnohé vynálezy strojů, zařízení a pracovních postupů, které se uplatnily i v mnohých dalších oborech lidské činnosti. A právě v uvedeném období se zasloužili i o nebývalý rozvoj a renesanci jedné z lidských činností, která lidstvo provází od nepaměti. Tou činností je proutkařství.

Agricola má na mysli dokonalou a odborně prováděnou prospekci. Dnes bychom řekli, anebo napsali : dokonalý geologický průzkum ložiska, výpočet jeho zásob, určení způsobu jeho racionelního vydobytí (s co nejmenšími ztrátami dobývané substance) atd., atd. Co všechno obnáší již zmíněná prospekce v jeho době, popisuje Agricola beze zbytku dle tehdejšího poznání. A i když není zrovna nadšen z činnosti proutkařů, objektivně popisuje vše, co se jednoho ze způsobů tehdy používané prospekce týče. Posuďte sami a abyste tak mohli učinit, dovoluji si vám předložit alespoň část knihy druhé,zabývající se prospektorskou činností.

DE RE METALLICA LIBRI XII LIBRI II (Str. 23 odst. 3 – str.35)
Horník nechť má důl v místě hornatém, mírně skloněném, lesnatém, zdravém, bezpečném, které není daleko od řeky nebo potoka, k němuž by se mohla voziti hmota dobytá, aby se vyprala a vytavila, a k němuž by nebyl též přístup přespříliš obtížný. Taková poloha jest nejlepší. A k ní čím ovšem blíže přistupuje některá z ostatních podmínek, tím lépe, a naopak hůře, čím více se od ní vzdaluje.
Nyní promluvím o těch věcech, k nimž horník bez dobývání dochází, protože je proud vodní s sebou ze žil vynáší. Těch pak jsou dva druhy: nerosty a jejich úlomky, a roztoky. Vytékají-li prameny z výchozů žil, z nichž pocházejí zmíněné věci, ty vody horník nejprve zkoumá, zda obsahují písek s kovy neb s drahokamy, či nerosty rozpuštěné. Skrývá-li se pak trochu kovů neb drahokamů v tůních pramenů, jest třeba práti nejen jejich písky, ale i písky potoků, které z nich vyvěrají, a řek, do nichž ústí. Kdyby prameny poskytovaly vodu s rozpuštěnou nějakou látkou, tu jest rovněž sbírati; neboť čím více se vzdaluje od místa svého zřídla a napojuje se čistými vodami, tím více se zřeďuje a pozbývá na síle. Ale nepřijmou-li potoky vody jiného druhu neb jen nemnoho, nejen samy, ale i jezera, která ty vody sebrala, mají tutéž povahu jako prameny a poskytují týž užitek. Tak na příklad jezero, které židi nazývají Mrtvým mořem, je přeplněno tekoucím bitumenem.
Než vracím se k pískům. Protože však prameny vylévají své vody do moře, jezera, bažiny, řeky a potoky, písek na břehu mořském jen zřídka se propírá; neboť ač s sebou voda, tekoucí z pramene do moře, strhává trochu kovu a drahokamů, poněvadž se to rozptyluje po nesmírné pláni vodní a zanáší s písky daleko od sebe nebo se usazuje na dně mořském, sbírati se téměř nemůže. A proto i písky jezer jen velmi zřídka dosti výhodně práti, třebaže i v horách vzniklé prameny do některých jezer všechnu svou vodu vlévají. Než úlomky rud a drahé kameny jen velice zřídka tekou z pramenů do jezer, poněvadž tato jsou zpravidla v rovných a otevřených krajinách. Horník pere tedy nejprve písky pramene, pak potoku z něho vzniklého, pak řeky, kam se potok vlévá; nestojí však za práci práti písky řeky, která stéká déle s hor do roviny. Avšak čím více pramenů kovy obsahujících bude vlévati vody do jediné řeky, tím větší naděje, že praní se stane bohatší. Dále pak ani písky potoků, z nichž se propírá ruda dobytá, neopomíjí horník.
Potom se musejí také ochutnávati vody pramenů kvůli roztoku. Poněvadž se však mnoho od sebe liší chutí, šest hlavních druhů jich vařič roztoků rozeznává: slané, z nichž vyvařuje sůl, dusíkaté, z nichž ledek, kamencové, z nichž kamenec, vitriolové, z nichž skalice, sirnaté, z nichž síru; a živičnaté, z nichž pak živici vaří, barva sama vařiči prozrazuje. Ale mořská voda, protože je nejpodobnější vodě solanek, vpuštěna bývá do nehlubokých jam a tam paprsky letního slunce bývá vysušena v sůl. A tak si má tohle dobře zapamatovati člověk hospodárný a pilný a vytěžiti z toho i přispěti tak k společnému užitku.
Chlad moře krom toho zhustí tekutou živičinu, která do něho vtéká ze skrytých pramenů, v jantar a asfalt, jak jsem to popsal v knihách „O vzniku a příčinách podzemních věcí“. Obé pak zas moře, vzdouvané vichřicemi určitého směru, na břeh vyvrhává, pročež též ono sbírání jantaru, podobně jako sbírání korálů, něco starosti vyžaduje. Dále, kdož písky perou nebo vaří zřídelní vodu, musejí úzkostlivě uvážiti polohu místa, cesty, podnebí, pána a sousedy, aby potíže s těmi věcmi buď si nevyčerpali náklady aneb neohrozili jmění a život. Leč o tom dosti.
Když horník vybral z mnohých míst nějaké od přírody vhodné ke kutání, na žíly vynaloží všechnu péči a práci. Tyto se nám ukazují buď nějakou událostí zbavené pokrývky, neb jsou utajené a skryté a uměním se nalézají. Toto se zpravidla děje, ono zřídka, což obojí je třeba vysvětliti. Nějaká tedy síla bez přičinění a práce lidské odkrývá žíly ne jedním způsobem: neboť je zbavuje příkrovu buď bystřina, jak se to stalo na stříbrných žilách Freiberských, o čemž jsem napsal v první knize „O starých a nových kovech“, nebo prudká vichřice vyvrací z kořene stromy, které rostly nad žilami; nebo skalní balvan sráží buď vydatný dlouhý liják nebo zemětřesení, nebo úder blesku, nebo prudká lavina, nebo nárazy větrů.
„Jako skála, kterou s vrcholku hory strhlo
stáří, podporované nárazy větrů“
I orání může odkrýti žíly, neboť pluhem, jak zaznamenal Justinus, byly vyrvány též hroudy zlata v Galecii. Nebo lesní požár je může odkrýti, jak to bylo u stříbrných dolů v Hispanii, jak píše Diodorus sicilský; a dosti známá je zpráva Posidoniova, že nová semena, rozumí se stříbrných dolů a zlatých, vyklíčila požárem, kterým lesy vzplanuly. A Lucratius dokonce tu událost těmito verši šířeji vykládá:
„Měď, zlato a železo bylo nalezeno
a zároveň množství stříbra a síla olova,
kde oheň nesmírné lesy žárem spálil
na vysokých horách buď bleskem s nebe poslaným,
nebo že ti, kdož mezi sebou lesní válku vedli
napadli nepřítele ohněm, aby nahnali strachu.
Nebo že pro zisk úrodné půdy
chtěli zvětšiti bohatá pole a k pastvě louky,
anebo usmrtit šelmy a obohatit se kořistí.
Neboť do jámy a ohněm se dříve lovilo
než se zahrazoval les sítí a psy se štvalo.
Ať je to cokoli, od čehož žár ohně lesy
sžíral za hrozného praskání i s kořeny
a roztavil v ohni zemi.
Prýštil pak ze žhavých žil do dutin země
hromadící se pramen stříbra a zlata, mědi a olova.“
Básník usuzuje tedy tak, že nejen takovým požárem byly po prvé obnaženy žíly, jako že spíše všechno dílo s kovy vzalo jím počátek. Nebo konečně žíly odkrývá nějaká jiná síla, neboť kůň, lze-li tomu vypravování vůbec věřiti, v Goslaru žílu olověné rudy kopytem odhalil. Těmihle tedy způsoby nás štěstěna obdařuje žilami.
V skrytu pak utajené žíly uměním vyhledáváme, zkoumajíce nejdříve zřídla pramenů, které nemohou býti daleko od žil, poněvadž z nich jejich voda vytéká. Potom úlomky rudy, které bystřina vyrvala ze země a z nichž dlouhá doba ovšem malou část opět zanesla zemí. A takové úlomky buď jsou hladké, jestliže ležely na zemi, a žíly zpravidla jsou vzdálenější, poněvadž je bystřina daleko od žil odervala, a zatím co je odnášela je uhladila; nebo jsou-li v zemi, jsou drsné a na blízku žil. Též polohu je uvažovati, neboť ta bývá příčinou, že jednak žíly více nebo méně zemí jsou zasypávány a úlomky daleko nebo blíže jsou odnášeny. Žíly takto nalezené nazývají horníci úlomkovými.
Dále hledáme žíly také, pozorujíce jíní, kterým všechny rostliny se bělají, vyjma ty, které rostou nad žílami, ježto žíly ze sebe vydávají teplé a suché výpary, které zabraňují ojínění vlhké trávy. Proto takové trávy více vodou mokvají než jsou jíním bíle, kterýžto úkaz lze viděti na všech studených místech, dříve než rostliny dorostou určité velikosti, jako v měsíci dubnu a máji, nebo až již se poseče pozdní seno, tak řečená otava, jako v měsíci září. Na kterém místě tedy vlhká tráva neztuhne mrazem, tam jest pod drnem žíla. A ta bude-li vydávati velmi teplé výpary, taková půda nese jen nízkou trávu a to trávu nezdravé barvy. Posléze jest dbáti stromů, které mají na jaře listy namodralé nebo olověně šedé barvy; větve, zvláště horní, jsou-li zbarveny černě nebo nějak jinak nepřirozeně, kmeny dvojklanné a větve jsou černé nebo pestře zbarvené; tyto účinky totiž způsobují značně teplé a suché výpary, které nešetří ani kořenů stromů, ale připalujíce je, velmi nepevnými je činí. Proto silný vítr častěji vyvrací stromy toho druhu než jiné. Výpary ony pak vycházejí ze žil. Na místě, kde tudíž mnoho stromů, rozestavených v dlouhé řadě, v čase zcela nepravém pozbývají zeleni a černají, neb jinak nepřirozeně se zbarvují a častějšími nárazy větrů padají, tam je pod zemí žíla. Ba hledí si toho, když také v jakési dlouhé řadě, v níž se táhne žíla, roste nějaká rostlina nebo určitý druh houby, které nerostou nad hlušinou mezi žilami a často i nad jinými blízkými žílami. Takovými tedy způsoby mohou se přirozeně žíly nalézati.
Dále o kouzelném proutku je mezi horníky mnoho velikých sporů, neboť někteří tvrdí, že je jim k velikému užitku při hledání žil, jiní to popírají. Kdož používání proutku schvalují, z těch jedni nejprve uříznou lískovou vidlici, kterou nad ostatní pokládají za vhodnou k hledání žil, zvláště rostl-li keř nad nějakou žilou, jiní pro různé kovy používají různých proutků k hledání žil. Neboť proutky lískové berou na žíly stříbrné, jasanové na měď, borové na olovo a hlavně na cín, železné nebo ocelové na zlato. Potom oba konce proutku držíce v rukou, zatínají je v pěsti. Nezbytné je, aby stisknuté prsty byly obráceny k nebi, aby se proutek zdvihal tou částí, v níž se oba konce sbíhají. Pak přecházejí pomalu sem a tam na horských místech a jak říkají, stoupnou-li na žílu, obrátí se proutek hned a otočí se, a prozrazuje jim žílu; jakmile nohu zpět posunou a od žíly se vzdálí, zůstane proutek opět bez pohnutí. Tvrdí pak, že příčina pohybu proutku jest síla žil, která jest mnohdy tak veliká, že k sobě obrací větve stromů blízko žil rostoucích. Kdo však říkají, že proutek nemůže býti k užitku žádnému poctivému a vážnému muži, ti popírají to, že by byla síla žil příčinou jeho pohybu, ježto se proutek všem nehýbá, nýbrž jen těm, kdo používají zaříkávání a lsti. Mimo to popírají, že by k sobě táhla síla žil větve stromů, ale praví, že teplé a suché výpary je zkroutily. Na to druzí pak odpovídají, že síla žil nezdvihá proutek, když jej drží někdo z horníků nebo ostatních lidí; toho je příčinou jakási zvláštní osobní vlastnost jednotlivcova, která překáží síle žil a ji poutá. Poněvadž totiž síla žil obrací a stáčí proutek právě tak, jako magnet k sobě přitahuje železo, a skrytá ona lidská vlastnost ochromuje a láme sílu žil, právě jako česnek zeslabuje a odstraňuje sílu magnetu. Vždyť magnet, jsa potřen česnekem, nepřitahuje železa, ani ne rezavého železa.. Ba dokonce nás napomínají pokud se týče používání proutku, abychom se nedotýkali příliš lehce prsty, ani je nesvírali příliš těsně; neboť budeme-li držeti proutek lehce, spadne prý než-li jej síla žil obrátí; sevřeme-li však pevně, síla rukou bude vzdorovati síle žil a přemůže ji. A tak, sami usuzují, je třeba pěti věcí k tomu, aby proutek konal svůj úkol; z nich první jest velikost proutku; neboť síla žil nemůže stočiti příliš veliký prut; druhá jest tvar proutku, neboť kdyby nebyl rozdvojen, táž síla by jej neobrátila; třetí jest síla žil, která má vlastnost obraceti;čtvrtá zacházení s proutkem; pátá jest odstranění skryté vlastnosti žil. Z toho, co bylo už řečeno, činívají tento závěr; jestli proutek všem lide nebije, jest toho příčina nesprávné používání, nebo skrytá vlastnost člověkova, která působí proti síle žil a ji ruší, jak jsme řekli svrchu. Kdož pak pomocí něho hledají žíly, že prý nemají zapotřebí dělati to zaříkáváním, ale postačí, umějí-li proutku správně používati a postrádají-li skryté rušivé vlastnosti. Proutek prý tedy může býti řádnému a poctivému k užitku při vyhledávání žil. Tihle však neříkají více o pokroucených větvích stromů, ale zůstávají při svém mínění.
Poněvadž ta věc jest sporná a plná rozcházejících se mínění mezi horníky, mám za to, že je třeba ji zkoumati podle její závažnosti. Kouzelný proutek, kterým zaklínači hledají žíly, jakož i pomocí prstenů, zrcadel, krystalů, ač může býti tvaru vidlicového, nezáleží na tom, zda jest rovný či má jiný tvar. Podoba proutku nemá totiž významu, nýbrž zaříkávací formule, které zaznamenati ani nesmím ani nechci. Staří však proutkem nehledali jen to, co slouží k výživě a ošacení, ale přeměňovali i tvary věcí. Egyptští zaklinači, jak píší židé, měnili proutky v hady a u Homera Minerva změnila starce Odyssea rázem v mladého muže a pak zase zpět v starce. Circe mění také druhy Odysseovy ve zvířata, načež jim zase vrací lidskou podobu, ba též Merkurius bdělé uspává a spící probouzí svou berlou. A tak kouzelný proutek, jak se zdá, nejprve přešel z nečistých pramenů zaklinačů ke kovům, potom když dobří muži se odvrátili od zaklínacích formulí a zavrhli je, byl proutek podržen národem prostých horníků a při hledání žil zachovaly se stopy starého používání.
Poněvadž však proutky horníků se hýbají, i když nejsou zaklínány, říkají jedni, že příčina jich pohybu je síla žil, jiní dotyk, jiní pak obojí. Leč věci, které jsou nadány přitahovací silou, ty všechny netočí do kruhu předměty, ale k sobě je pudí, jako na příklad magnet neobrací železo, nýbrž je přitahuje; a jantar třením zahřátý neobrací plevy, ale jednoduše je k sobě přitahuje. Podobně síla žil, kdyby měla tutéž povahu jako magnet a jantar, proutek by tolikrát neobracela, nýbrž toliko jedenkrát otočivši jej v půlkruhu, přímo k sobě by táhla, a kdyby stisknutí člověka, který proutek drží, nebránilo síle žil, strhovala by je k zemi. Neděje-li se to, nezbytně z toho vyplývá, že je zacházení s proutkem příčinou jeho pohybu. To je zajisté také odtud zřejmé, že tihle zchytralí proutkaři neberou rovný proutek, ale vidlicovitý, a to lískový anebo nějaký jiný tak ohebný, aby každému, je-li proutek tak držen, jak se patří, kdekoli do kruhu se točil. A není divu, neotáčí-li se proutek, drží-li jej neobratní. Vidlice jeho totiž pevně tisknou, nebo se jich jen mírně dotýkají.
Prostí horníci pak věří, že proutek žíly nalézá, protože pomocí něho náhodou nějaké žíly naleznou. Ale mnohem častěji namáhají se nadarmo, a aby mohli nalézti žíly, namáhajíce ženouce příkopy neméně, než horníci, kteří proutku nepoužívají.Horník tudíž, ježto má býti řádný a vážný, nepoužívá kouzelného proutku a zaříkání, poněvadž jsa znalý přírody ví, že proutek mu není k užitku, ale, jak jsem řekl už svrchu, má v přírodě znamení o žilách, která pozoruje.
A tak, odkryje-li žíly příroda neb nějaká náhoda na místě vhodném ke kopání, tam horník žene příkopy; neukáže-li je však příroda nebo náhoda, prohledává četnými příkopy tak dlouho místo, až nalezne výchoz žíly.
Než žílu ložní a sloj jen zřídka nalézá umění lidské, ale zpravidla něco jiného, někdy též šachta žíly hlubinné nebo štola.
Nalezené žíly, jako též šachty a štoly dostávají jména buď podle nálezců, jako na př. Žíla „Uhlířská v Annaberku nazvána byla, protože ji nalezl uhlíř; nebo podle těžařů, jako „Geyrská“ v údolí Jáchymovském od Geyrských, kteří tam měli podíly; podle toho, co bylo vykopáno, jako olověná žíla tamtéž od olova a v Schneeberku bismutová od bismutu; nebo podle událostí, jako „Bohatý valoun“ v údolí Jáchymovském, který prudká bystřina odhalila. Častěji však prví nálezcové dávají jim, a ještě spíše dolům, jména buď osoby, jako „Císaře německého“, „Apollona“, „Jana“; nebo jména zvířete, jako „Lva“, „Medvěda“, „Berana“, „Krávy“- nebo věci neživé, jako „Stříbrná skříň“, „Stáj volů“; neb věci směšné, jako „Požírač bláznů“, nebo konečně pro dobré znamení, jako „Dar Boží“. Že týž zvyk, pojmenovati žíly, šachty, štoly byl již dávno používaný, zvíme z Plinia, který píše: „Jest podivuhodné, že doly, založené ve Španělsku Hannibalem, ještě dnes trvají a mají dosud od nálezců jim daná jména; tak se jeden dodnes jmenuje Bebelo, který Hannibalovi denně dával tři sta liber stříbra.“

Konec druhé knihy „O hornictví a hutnictví“
Tolik tedy o Agricolovi a jeho díle. Nečiním si žádný nárok v tom směru, že by bylo v tomto směru postiženo vše. To ani nebylo účelem. Chtěl jsem jenom ukázat na tu skutečnost, že Agricola byl velmi dobrým pozorovatelem oplývajícím představivostí, nebývale pilným, činorodým, všímavým a nestranným člověkem jehož síla spočívala především v klidné a pilné práci. Dovolím si říci, že byl skeptikem, před kterým by většina těch dnešních měla smeknout, neboť skepticismus nespočívá pouze a jen ve tvrdohlavém odmítání věci které nevěřím, vím o ní málo, anebo vůbec nic. Odmítat nepoznané, nerozumět tomu a nesnažit se o poznání a porozumění a stále jen odmítat, to není skepticismus, to je spíše demagogie. Chci říci, že i když Agricola především ze svého hlediska báňského odborníka proutkařství nepřikládal nikterak valný význam, což je v knize druhé podáno, byl natolik nestranný a objektivní, že proutkařskou prospektorskou činnost prováděnou v té době v Krušnohoří odpozoroval a popsal zcela objektivně, neboť to byla činnost v havířské obci rozšířená a obvyklá. Díky pozorovací schopnosti Agricolově se nám tak zachoval dokumentační materiál nedocenitelné hodnoty.
Vraťme se však ještě ke skutečnostem, týkajících se proutkaření v dalších státech Evropy a dotkněme se tak i dalších historických faktů. A nejenom středověkých.
Do Anglie se proutkařství dostalo díky Královně Alžbětě I., která do Anglie povolala německé proutkaře.
K Francii se první záznam o proutku vztahuje k roku 1632 kdy Martine de Berteran objevila minerální pramen v Chatteau-Tierry. Vdala se za důlního experta barona D´Auffenbach pro kterého hledala nejen vody, ale i nerosty. Onen úspěch v Tierry ji dovedl až k tomu, že se stala důlním poradcem francouzské vlády. Její zájem o proutkaření byl mnohými považován za spojení s čarodějnictvím a tak jsou oba v roce 1627 uvězněni. Baron úspěšně odrazil obvinění, ale jejich proutkařské náčiní, mapy, vzorky nerostů, zprávy a velká částka peněz jim vráceny nebyly. Odstěhovali se do Německa, kde se jim daří zhruba do roku 1640, kdy Martine vydává knihu „La Restitution de Pluton“ kde, popisuje své proutkařské náčiní. To bylo záminkou pro jejich nepřátele. Oba jsou uvězněni a ve vězení oba umírají.
Přes podobné záležitosti se proutkařina provozuje dále a v 18. století vzkvétá a používá se jí i mnohem později. Využívají ji vlády, armády, kolonisté, např.:
Vláda Britské Kolumbie zaměstnává v roce 1931 Evelyn Penroseovou jako oficiálního proutkaře.
Na Cejlonu je v letech 1941 – 1946 výkonným proutkařem vlády Novak Millenová.
V 1. světové válce využívá australské vojsko v Galipoli proutkařů k tomu, aby vyhledali 32 vrtů, které potom zásobují australské vojsko o síle 100 000 mužů vodou.
Pro stejný účel využívá proutkařů Patton v Maroku ve 2. světové válce.
V neposlední řadě využívá proutkařů americké vojenské velení ve Vietnamu k vyhledávání podzemních úkrytů a únikových tunelů protivníka.
Sověti měli dokonce učební třídy pro proutkaře – vojáky, které čítaly cca 200 osob.
A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Prvním proutkařem na mapě se stal Joseph Mathieu. Málokdo ví, že úspěšnými proutkaři byli – Leonardo da Vinci, Robert Boyle, sir Isaac Newton, Lloyd George, Thomas Alva Edison a Albert Einstein. Dá se říci, že proutkaření bylo vždy součástí evropského života a proto je v Evropě možná i přijatelnější. Snad proto v roce 1953 přivedla studie UNESCO o proutkaření (radiestézii) vedoucí evropské vědce k závěru, že „není pochyb, že proutkaření je faktem“ a Institut technické fyziky holandské Rady pro národní výzkum proutkaření dokonce schválil a francouzská akademie věd dokonce prohlásila, že „je nemožné popírat existenci síly, ačkoliv její povahu nelze určit.“ A tak jsou učenci a vědci na obou stranách barikády a věc se má tak, jak se má. Bohužel převládají ti, kteří nechtějí odložit svou „Nedůvěru“ a dát tak poctivou šanci tomuto jevu.
Vraťme se však k pasáži, kterou jsem nedokončil a tou je vyhledávání kovů a vody za pomoci kyvadla v Číně. Postup a použitou virguli popisuje francouzský vikář v ZI-KA-VEI v Číně. Postup je otištěn v časopise Kosmos z r.1909. Podle něj je „Přístroj“ – tedy čínská virgule velmi prostá. Vezme se silná nit a na jejím konci se upevní kousek ocele, nebo stříbra, zlata, olova nebo i mědi. Druhý konec drží pozorovatel mezi prsty. Na místě, kde prý pod zemí voda, začne se závaží pohybovat tak, že opisuje kruh proti směru hodinových ručiček. Kruh je tím větší a oběh tím rychlejší, v čím menší hloubce se voda ukrývá a také čím je zdroj hojnější. Použije-li se však na kyvadlo železo, hliník nebo cín, závaží se ani nehne. Přidá-li se k nim kousek kamenného uhlí, stává se pak virgule citlivější. Proudí-li voda na místě, které není příliš vzdáleno od stanoviště proutkaře, opisuje virgule (kyvadlo) elipsu. Dotkne-li se někdo jiný ruky proutkaře, která drží nit kyvadla, nebo dotkne-li se sám niti druhou rukou, přestane se kyvadlo pohybovat. Evropané prý docilují větších úspěchů nežli samotní Číňané. Zmíněný popis je však z roku 1909. Je všeobecným omylem, že se proutku používá nejvíce. Kyvadlo je tím nejčastějším nástrojem a mnohem častějším nežli jsou již zmíněné virgule. Stačí si uvědomit jedno jediné – a sice to, že tato záležitost provází lidské pokolení od nepaměti. Jednou z nejstarších písemných zmínek je ta, kterou napsal Marcellinus, který byl papežem asi od roku 296 n.l. až do své smrti v roce 304. Přesné datum jeho papežství není známo, ale ví se, že jeho doba jako papeže znamenala krátké uklidnění v krutých dobách pronásledování křesťanů. On sám měl být obětí pronásledování a stal se mučedníkem. Je pohřben na hřbitově sv. Priscilly v Římě a v současnosti uznán za svatého. Jeho svátek je 26. dubna. Tento Marcellinus napsal, že v prvním století n.l. se používal prsten zavěšený na vlákně uprostřed trojnožky, ozdobené hady a jinými zvířaty. Kolem obvodu této trojnožky byla uspořádána římská písmena a prsten údajně kmital od jednoho písmena ke druhému a tak odpovídal na dotazy. Podle popisu to vypadá jako kombinace kyvadla s věšteckým prkénkem ouija.
Do své historie římské říše zahrnul Marcellinus i proroctví kněze, který využil prstenu kývajícího se na vlákně, aby zjistil, kdo bude vládnout po císaři Valenciovi. Prsten byl zavěšen nad oválným talířem, jehož okraj obsahoval písmena abecedy. Rozkmitané kyvadlo se pohybovalo nejprve k T, potom k H, E, O a naznačilo spiklencům, že příštím císařem bude Oheodorus. Císař Valencius se o plánu dozvěděl a několik spiklenců, jejichž jména náhodou začínala na Oheo, dal usmrtit. Nějak se stalo, že člověk zvaný Theodosius byl přehlédnut. Stal se potom císařem a zasloužil se tak o to, aby se proroctví kyvadla naplnilo. Využití kyvadla jako věšteckého nástroje pokračovalo. V roce 1326 papež Jan XXII. vydal bulu zakazující jeho použití s prohlášením, že „získává odpovědi na způsob ďábla.“
Muzeum věd v South Kensigtonu v Londýně vlastní sbírku ozdobných nástrojů, které používaly různé cechy v Saxonii v sedmnáctém a na začátku osmnáctého století. Jedna rytina zobrazuje dva muže s virgulí, pozorujícího dalšího muže s velikým kyvadlem. Toto je považováno za první dokumentovaný důkaz, že kyvadlo bylo proutkařským nástrojem.
Dá se také říci to, že na počátku devatenáctého století vzrostl zájem o kyvadlo ve vědeckých kruzích.
Johan Wilhelm Ritter, dnes hlavně připomínaný jako otec elektrochemie, studoval kyvadlo v Itálii. Je zajímavé, že uspěl v získání odezvy, až když mu Francesco Campetti, jeho učitel, položil ruku na rameno. Ritter zjistil, že se kyvadlo jinak pohybuje nad severním pólem magnetu a jinak nad jižním. Později usoudil, že všechny předměty mají zvláštní značení, ježto kyvadlo téměř vždy reagovalo jinak nad rozdílnými předměty. Citron například přiměl kyvadlo vytvořit zvláštní odlišný vzor. Tentýž vzor byl zjištěn nad ostatními citrony. Ale tento vzor byl odlišný od pomeranče, kousku zinku a jiných předmětů. Také byly zjištěny odlišné pohyby, když se kyvadlo drželo nad různými částmi téhož předmětu.
Tento výzkum ho přirozeně přivedl ke studiu polarit na lidském těle, takže se mohl plně prohlásit za prvního radiestézistu. Jako většině novátorů se mu v akademickém prostředí vysmívali. Avšak vytrval a stal se prvním člověkem, který předvedl, že se kyvadlo může spojit s vesmírnou myslí a poskytnout odpovědi na všechny otázky. Přirozeně, že tyto otázky musely být formulovány tak, aby výsledkem byla pozitivní nebo negativní odezva /ano – ne/. Ritter zdůrazňoval, že tázající musí být upřímný a musí se ptát pouze na vážné otázky. Ritterova vytrvalost navzdory zesměšňování osmělila profesora Antoine Gerboina ze Štrasburské univerzity, aby vydal knihu obsahující 253 testů, které mohou být konány s pomocí kyvadla. Profesor Gerboin se začal o tento předmět zajímat poté, když byl obdarován kyvadlem při své cestě do Indie. Zmíněná kniha zase zaujala Michel-Eugene Chevreula, který strávil studiem tohoto předmětu 20 let. Zůstává skutečností, že se dokonce ještě dnes někdy kyvadlu říká Chevreulovo kyvadlo. Právě on se rozhodl vyzkoušet, zda pohyb kyvadla způsobují i nevědomé svalové reflexy paže. Toto zjišťoval podepřením paže dřevěným špalíkem, který podkládal na různých místech od ramene až k ruce. Čím blíže se dřevěný špalík blížil k ruce, zmenšoval se pohyb kyvadla, až se nakonec zcela zastavil, když na špalíku spočinuly prsty, které kyvadlo držely. Tím mohla celá záležitost pro Chevreula skončit, ale jedna věc ho přesto trápila. Zjistil, že když se upřeně dívá na kyvadlo v jeho pohybu, je schopen se dostat do jiného stavu vědomí. Z toho usoudil, že existuje určitý vztah mezi myšlenkami proutkaře a pohyby kyvadla. Chevreul, by mohl tuto věc zkoumat dále, ale jeho konzervativní vědecký přístup mu to nedovolil a jeho definitivní výsledky vyzněly negativně.
Bylo ponecháno na ostatních, aby dokázali, že se kyvadlo může pohybovat pouze silou myšlenek.
Jistě jste se setkali s výrazem „Siderické kyvadlo“. Přídavné jméno siderický lze z latiny přeložit několika výrazy: jasný, zářící, planoucí, ale i hvězdný. Z tohoto důvodu se dnes proto různí názory na to, co toto pojmenování mělo vyjádřit. Někteří se domnívají, že výraz „siderický“ je opisem pojmu jas, osvícení, moudrost, poznání přinášející. Jiní se přiklánějí k termínu hvězdný, který měl pramenit z obdivu ke hvězdám, jejich řádu, kráse, ušlechtilosti, množství a který tím přisuzoval dotyčnému předmětu identické vlastnosti a rozsáhlé použití. Nejprozaičtější názor je, že pod pojmem „hvězdný“ či z „hvězd vycházející“, se skrývá náš dnešní pojem „magnetický“.
Kdesi v literatuře jsem se dočetl, že autorem názvu „siderické kyvadlo“ je Tacitus Publius Cornelius, narozený asi v roce 55 a žijící do roku 116. Potvrzeno to však nemám. Tacitus byl římským historikem a je autorem rozsáhlého díla, v němž dominují dva obsáhlé a částečně dochované spisy, Historiae (Dějiny) – popisující římskou historii let 69-96 n.l. a Annales (Letopisy) vracející se k době let 14-68 n.l. Oba názvy vznikly dodatečně. V renesanci měl velký vliv jeho spisek De origine et situ Germanorum (Germánia), který je jedním z nejdůležitějších antických pramenů poznání Germánů v římské době. Ať už je pravda jakákoliv ať v názvu, nebo v jeho autorství pojmenování tak jako tak svědčí o tom, že anonymní nominátor znal vlastnosti a použití kyvadla a že je s uctivým respektem uznával. Kdo však kyvadlo vynalezl, těžko říci. Víme sice o tom, že snad nejstarší dochované kyvadlo pochází ze staroegyptského chrámu v Karnaku ze 13. století před n.l. To však ještě není důkaz o tom,, že vzniklo právě tady a není náhodou produktem starší civilizace z docela jiného regionu. A toužíme-li tak trochu po senzaci, mohla by to být i bájná Atlantida.
Pravdou je, že kyvadlo je ve výbavě většiny aktivních proutkařů. Používají je ve všech odvětvích telestézie (proutkaření), dříve radiestézie, buď jako jediného nástroje, anebo v kombinaci s virgulí, a to všude tam, kde prostorové podmínky nedovolují použít virguli, a tam, kde je třeba reakci virgule upřesnit, doladit, zjemnit. Odborníci se shodují v tom, že siderické kyvadlo je citlivější než virgule, a jsou i takoví, kteří tvrdí, že rozdíl mezi virgulí a siderickým kyvadlem je asi ten, jako mezi skládacím metrem a noniovým posuvným měřítkem.
Na závěr mi ještě dovolte několik poznámek. Z řečeného jste jistě vyrozuměli, že ve většině případů šlo o práci s virgulí v terénu, anebo v určitých uzavřených prostorách. Existuje však i proutkaření na mapě. V některé literatuře se prvenství připisuje vedle dříve již jmenovaného Josepha Mathieu také Abbému Mermetovi, který by vám mohl být daleko více znám nežli prvně jmenovaný. Už jenom proto, že z literatury budete znát výraz „Mermetovo kyvadlo“. K osobě Abbého Mermeta mi ještě dovolte poznamenat následující: Za svou práci byl Abbé Mermet vyznamenán v květnu roku 1935 Vatikánem. To byla neuvěřitelná poklona, když uvážíme, že většina církví spojuje proutkařství s čarodějnictvím a před několika sty lety by byl Mermet uvězněn nebo shořel na hranici.
Inu časy se mění a vše souvisí se vším. Chce to podle mne ty správné skeptiky na správných místech. Někdy mi až moc okatě připomíná slovo odmítač takřka stejně znějícího vymítače. A proč to podle mne chce ty správné skeptiky na správných místech? Snad proto, že jsem si při té příležitosti vzpomněl na pana Ing. Karla Dvořáčka a jeho badatelskou činnost. Byl přesvědčen o tom, že bez oponentů, třeba i z řad skeptiků, by nikdo nikdy nic kloudného nevymyslel, neuskutečnil. Ing. Dvořáček se ve svém bádání ponořil do problematiky geoanomálních zón a poznání jejich podstaty. Jeho poznatky, zkušenosti a výsledky mu byly málo – stále hledal oponenty svého konání a případné spolupracovníky, kolegy badatele. I já věřím, že výsledky jeho badatelské práce nezapadnou a že se jich někdo ujme.

Antonín Fiurášek

Zdroje:
1.Týdeník „Hornický sever“ z listopadu 1985
2.Čtrnáctideník „Horník a energetik“ z listopadu 1985
3.2.vydání (r.1985) původního českého překladu „Dvanáct knih o hornictví a hutnictví“ – Jiří Agricola, reprint Národního technického muzea
4.Dr.J.M.Pražák, Dr.F.Novotný, Dr.J.Sedláček – Latinsko – český slovník, Česká grafická unie a.s. 1926
5.Dr.Fr. Widímský – Německo – český a Česko – německý slovník, SPN 1970
6.Kolektiv autorů – Encyklopedie Antiky – Academia 1973
7.Richard Webster – Proutkaření pro začátečníky, Pragma 1997
8.Dr.Čeněk Zíbrt – Virgule a siderické kyvadlo, Sfinx 1922
9.J.Folta, J.Majer, M.Zárybnický – Georgius Agricola, NTM – 1994
10.Český lid XXIV/1924 – Dr.Čeněk Zíbrt – Tajemství starodávných proutkařů
11.Český lid XVII/1908 – Dr. Čeněk Zíbrt – Hledači vody a pokladů virgulí.

Hledání vody, proutkařství na webu Vrtané studny